GAZ 14 Čajka

Osobní automobil vyšší třídy s pohonem zadní nápravy. Jedná se o polonosnou karoserii s rámem do tvaru x.

Na konci 50. let již začínala být limuzína GAZ-13 Čajka zastaralá, proto byla v 60. letech plánována modernizace, ke které ale nedošlo. V 70. letech byla Čajka již velice zastaralá. A v roce 1967 započaly práce na nástupci legendární Čajky.

V dalším roce již byla hotova maketa nového vozu, který byl ve stylu amerických limuzín té doby, ale nekopírovala přímo konkrétní model. V dalších letech se však vývoj vozu opozdil. V následujích deseti letech probíhal vývoj, výroba prototypů a jejich testování od Krymu po Kavkaz.

První sériový vůz vyrobili v roce 1976 ve višňové barvě, dárek pro Brežněva. V dalším roce již bylo vyrobeno více vozů. Na svou dobu vypadal automobil moderně, ve stylu amerických limuzín Cadillac Fleetwood a Lincoln Taunkar. Paralelně se do roku 1981 vyráběla ještě stará Čajka GAZ-13.

Po technické stránce se jednalo o velkou modernizaci staré Čajky. Nový model je větší, blíží se limuzínám vyšší třídy Zil. Naopak je také nový vůz nižší, těžiště je také níže, zlepšila se manévrovatelnost ve vysokých rychlostech. Motor i převodovka prošly modernizací a zdvojením některých dílů k lepší spolehlivosti. Vůz je dynamičtější, rychlejší. Brzdový systém je dvouokruhový, má tři posilovače brzd a vpředu kotoučové brzdy.

Automobil má dva systémy topení a velice složitý systém ventilace, japonská klimatizace je umístěna v kufru. Stahování oken je elektrické, vůz má rádio vyšší třídy s kazetovým přehrávačem. Ovládání rádia bylo možné umístit i na pultu zadních pasažérů. Je zde i centrální zamykání a čtyři popelníky. Některé vozy měly radiotelefon, nebo satelitní telefon. Zahnutá boční okna s tónováním do modro-zelené barvy nepropouštějí UV záření.

Zadní sklo a některá boční mají elektrické vyhřívání. Celkem je ve voze 17 elektromotorů různých výkonů. Hlukoizolace byla také na vysoké úrovni, hluk při jízdě nebyl vyšší než 73 dB.

Vůz je vybaven tříbodovými bezpečnostními pásy, je sedmimístný. Roční výroba byla okolo stovky vozů. Výroba vozu byla velmi složitá a zahrnovala několik sborek a rozborek automobilu. Každý vyrobený automobil prošel kontrolou specialistů a byl testován na 100 km.

Od roku 1985 má vůz nové označení a nové některé díly, jako sedačky od GAZ-3102, modernizován byl systém chlazení.

Na konci 80. let probíhal pokus o modernizaci, kde kromě mnohem zlepšené výbavy interiéru, byl zlepšen i motor, který dostal další řadu svíček a počet ventilů se zvýšil na 32. Maximální výkon se nyní ze 220 koní dostal až na 485, maximální rychlost s tímto třítunovým vozem již byla 220 km/h místo původních 175 km/h. Do výroby se však kvůli ukončení výroby Čajek, tato modifikace nedostala.

Kromě základního modelu se vyráběl i přehlídkový faeton v celkovém počtu 15 automobilů. V továrně RAF v Lotyšsku vyráběli ze sedanů sanitní automobily s karoserií kombi.

Motor je vidlicový osmiválec s objemem 5,5 litru a výkonem 220 koňských sil. Převodovka automatická třístupňová. Zrychlení z nuly na 100 za 15 vteřin. Spotřeba na 100 km okolo 25 litrů.

Výroba probíhala od roku 1977 do roku 1988. Celkem bylo vyrobeno 1 120 automobilů. Ukončení výroby přikázal sám Gorbačov, v rámci boje s privilegii. Poslední vůz byl vyroben 24. prosince 1988, z továrny odjel v lednu. Následně byla veškerá výrobní dokumentace a zařízení k výrobě zničeny, dokonce i ty k výrobě modelů v malém měřítku 1:43.

V polovině 90. let se uvažovalo o obnově výroby, ale nenašla se téměř žádná dokumentace. V roce 2008 dostal vůz status kulturního a technického dědictví SSSR.

HLAVNÍ STRANA | AVTOEXPORT | AUTOMOBILY | KONTAKTY
GAZ | UAZ | Lada | | Moskvič | ZAZ | ZIL | KAMAZ | MAZ | Ostatní