GAZ-21 Volga

GAZ-21 Volga. Sedan s pohonem zadní nápravy.

Na začátku 50. let již Poběda zastarávala, proto se začaly dělat návrhy na modernizovanou Pobědu. Byla také testována automatická převodovka. V NAMI vznikla Poběda II, nyní již s karoserií sedan. Ta však připomínala již zastaralý ZIM, takže do výroby nešla.

Postupně vznikaly prototypy Volhy a Zvězdy, které byly srovnávány na silnicích s asi desítkou zahraničních, často amerických aut – Ford Mainline, Chevrolet 210, Plymouth Savoy, Standart Vanguard, Kaiser Henry J, Opel Kapitan. Standart Vanguard měl dokonce na Krymu vážnou dopravní nehodu. Vozy přitom nesloužily ke kopírování, ale především ke srovnání s Volhou a k případnému vyřešení problémů. Některé z těchto vozů již zastarávaly, proto se ani neuvažovalo z nich přebírat design. Testování předsériových Volh probíhalo od Pobaltských zemí až na Kavkaz.

Design byl ve stylu americké školy, ale nic nebylo přímo okopírované, tento americký styl vozů byl v 50. letech ve světě populární. Vůz byl testován anglickým časopisem, kde popisovali, že je to vůz ruského původu s prvky amerických a evropských tendencí v designu.

Projektování vozu začalo v prosinci 1953 a za tři roky, na podzim roku 1956 vyjel z vrat Gorkovského závodu první automobil. Sériová výroba byla zahájena u příležitosti festivalu mládeže v roce 1957.

Konstruktérům se podařilo vyrobit spolehlivý a pěkný automobil. V roce 1958 byla Volha vyhlášena nejlepším automobilem světa a obdržela ocenění Gran prix na mezinárodní výstavě Expo v Bruselu.

Volha byla několikrát modernizována, jak vzhledově, tak i po technické stránce. Vůz se vyráběl 14 let. Volha první generace měla na masce pěticípou hvězdu a tři chromové lišty. Jsou podobné jako na Pobědě poslední série. Hvězda se na vozu objevila díky maršálu Žukovu. Jemu se původní maska nelíbila. Tak tam byla přidána hvězda. V roce 1958 byl dán závodu další příkaz, o předělání masky. Do té doby bylo vyrobeno asi 31 000 Volh s hvězdou. První verze měly ještě jelena na kapotě, později se z bezpečnostních důvodů od toho upustilo. Druhá série sjížděla z výrobní linky v letech 1959-1962. Měla masku s vertikálními 16 průřezy, vychází z jednoho z prototypů.

Třetí série již měla chromovou masku s mnoha vertikálními žebry. Na voze bylo provedeno i mnoho jiných změn. V té době okolo roku 1962 začala i výroba vozu s pravostranným řízením. Vůz se prodával ve dvou stupních výbavy, ta lepší měla více chromů. V druhé sérii byla základní maska v barvě vozu, ta lepší výbava měla masku chromovanou.

Vývozní vozy měly kromě více okrasných prvků také o něco silnější motory. Několik vozů bylo v továrně vyrobeno se systémem vstřikování paliva nebo s pohonem všech kol. Malé množství automobilů se vstřikováním jezdilo u taxi v Leningradě, měly mnohem vyšší maximální rychlost i výkon a menší spotřebu. Trysky byly elektronicko-magnetické, čerpadlo bylo elektrické. Ve světě v té době šlo o vzácnost, podobný vůz vyráběl v množství 35 aut Chrysler se systémem Electrojector.

Volhy šly na vývoz do mnoha zemí světa, byly montovány firmou v Belgii, některé dostaly naftový motor. Elektrické stěrače, zpětné zrcátko, rádio, mechanické hodiny, to vše bylo v té době bráno jako luxusní výbava. Při sklopení předního opěradla se z vozu stane ložnice.

Motor má objem 2,4 litru a výkon 75 koňských sil. Převodovka je mechanická, třístupňová.Výkon motoru je 75 koní při objemu 2,4 litru. Zrychlení z 0 na 100 za 34 vteřin. Automatická převodovka byla typu Ford O-Matic Drive. Dávala se však jen do malého množství Volh.

2. a 3. rychlost jsou synchronizované. Jednička a zpátečka ne, u vozu lze používat meziplyn. Při řazení na vyšší rychlosti je na neutrálu potřeba počkat asi jednu vteřinu. Při podřazování neni potřeba. Vůz lze rozjet i na dvojku.

Vůz měl při seřízeném motoru spotřebu okolo 14 litrů, avšak při použití radiálních pneumatik, výměně svíček a dalších dílů se lze dostat na spotřebu 8-9 litrů.

Modifikace pro taxikáře se jmenovala GAZ-21T. Měla speciální vybavení jako taxometr a zelené světlo. Vozy taxi nejezdily jen v SSSR, ale ve velkém množství kromě zemí východního bloku i v Řecku, Nizozemí, Belgii, Finsku, Norsku a Švédsku. Ještě v 70. letech byly v mnoha západoevropských městech u taxikářů tyto Volhy.

Celkem bylo za 14 let vyrobeno 639 478 vozů všech verzí. Cena vozu v 60. letech byla kolem 6 000 rublů.

Mezi nejznámější majitele Volhy 21 patřil Jurij Gagarin a dvě Volhy má Vladimír Putin.

V Československu byl vůz prezentován jako "Přepychový automobil sovětské výroby pro 5 cestujících a mnoho zavazadel. Vyhoví nejnáročnějším automobilistům jak svým vybavením, tak i pohodlím své prostorné a elegantní čtyřdvéřové karosérie. Dobré pérování umožňuje vysoký cestovní průměr i na špatných vozovkách. Čtyřválcový motor má obsah 2445cm3 a zvýšený výkon 85koní. Max. rychlost 135 km za hod., zákl. spotřeba 12,5 l/100km. Vozu nechybí nic, co je u luxusních vozů obvyklé, včetně dobrého topení i větrání a se snadnou přeměnou karoserie v pohodlnou a útulnou ložnici." Do ČSSR byl vůz dodáván mezi lety 1958-1970.

Verze GAZ-23 byla určena pro KGB a měla osmiválec z Čajky. Několik vozidel se dovezlo i do ČSSR.

HLAVNÍ STRANA | AVTOEXPORT | AUTOMOBILY | KONTAKTY
GAZ | UAZ | Lada | | Moskvič | ZAZ | ZIL | KAMAZ | MAZ | Ostatní