GAZ-24 Volha

V roce 1961 začaly práce na nástupci vozu GAZ-21. Zpočátku probíhal vývoj s možností zástavby klasického čtyřválce z Volhy, třílitrového vidlicového šestiválce, nebo vidlicového osmiválce z vozů GAZ-23. Dokonce se počítalo s naftovým čtyřválcem.

V první polovině 60. let bylo vytvořeno šest modelů z plastelíny, lišících se v designu. V polovině desetiletí již bylo jasno, jak bude budoucí vůz vypadat a jaké bude jeho technické vybavení. Mohly začít práce na modernizaci továrny.

Novinkami u této nové Volhy se stala plně synchronizovaná čtyřstupňová převodovka, podtlakový posilovač brzd, brzdový mechanismus s automatickou regulací, lepší vytápění vozu s foukáním i na zadní sklo. Dvoukomorový karburátor, 14 palcové disky kol, přívod ruční brzdy na zadní kola.

Vůz měl ale i zastaralé prvky, jako zadní nápravu s listovými pery a bubnové brzdy na všech kolech.

Byly vytvořeny 2 druhy prototypů. První měl na přední masce 2 světla, druhý čtyři. Do výroby šla nakonec jen varianta s dvěmi světly. Avšak jak v Rusku, tak v Československu se objevilo několik vozů se čtyřmi světly, nejspíš se jednalo o přestavbu.

Do vozů se nakonec sériově kromě čtyřválce 2,4 litru dával i osmiválec z Čajky a v malých sériích i naftové motory Peugeot a Mercedes, tyto vozy šly na export. Část naftových motorů se montovala až u dovozců, například v Belgii u firmy Scaldia Volga.

Stejně jako u Volhy GAZ-21 se může u Volhy 24 mluvit o třech sériích. První série od roku 1970 do roku 1977 měla nárazníky bez tesáků, samostatné odrazky u zadních světel, přístrojová deska byla s vrchní částí potaženou koženkou a spodní v barvě vozu, tlačítka byla v barvě slonovinové kosti. Přední sedadlo gaučového typu z tří částí s loketní opěrkou.

Druhá série z druhé poloviny 70. let, vyrábějící se do roku 1985, dostala tesáky na náraznících, mlhovky na přední nárazník, zadní světla se zabudovanou odrazkou, změněný interiér, kde kvůli bezpečnosti došlo k zakrytí všech železných částí měkčím plastem, výplně dveří jsou dělené s horizontálním vzorem. Statické bezpečnostní pásy vepředu i vzadu, což si vynutilo odstranění loketní opěrky u předních sedaček. Chladicí systém byl přebudován na použití antifreezu místo vody. Vůz dostal i směrovky na předních blatnících.

Třetí série, označovaná jako GAZ-24-10 se vyráběla od roku 1985. Je charakteristická svou plastovou maskou, která se již na konci 70. let montovala na vývozní vozy. V roce 1985 docházelo ke kombinacím prvků jak z druhé, tak třetí série, někdy se tyto vozy označovaly GAZ-24M.

V roce 1982 začala výroba nástupce této Volhy, GAZ-3102, který byl o třídu výš, měl přepracovaný motor, převodovku, podvozek i karoserii.

GAZ-24-10 se vyráběl do roku 1992, kdy byl zaměněn vozem GAZ-31029, vůz který má motor z Volhy 24-10, ale karoserii 3102, lehce modernizovanou. Celkem bylo vyrobeno 1 481 561 vozů GAZ-24 všech modifikací. Vůz ve své době designem odpovídal standartům ve světě. Vyvážel se do 75 zemí světa. Volha se v té době lišila od ostatních sovětských aut strohými tvary, jednoduchostí a velikostí. Byla znamením kvality a důstojnosti.

Některé vývozní vozy měly vinylovou střechu, dekorační imitaci dřeva na bocích karoserie kombi, nebo dvoubarevnou karoserii. V interiéru jsou použity tvrdé plasty jen kde jsou potřeba. Přístrojová deska je dostatečně vybavena. I přesto, že je to představitelský automobil docela slušných rozměrů, řidič nemá příliš místa. Většina prostoru je vyhrazena pro cestující na zadních sedadlech. Vozy měly v základní výbavě rádio.

Motor je nepatrně modernizovaný, vycházející z Volhy 21. Modernizace zvýšila výkon na 98 koňských sil a zlepšila dynamické vlastnosti automobilu. Maximální rychlost je 145 km/h. Na 100 km/h se rozjede za 20 vteřin. Spotřeba kolem 13 litrů na 100km.

Cena vozu v 80. letech minulého století byla 9 300 rublů, nebo 103-108 000 Kčs. Výroba probíhala od 15 července 1970 a 1992.

Kromě klasických vozů vznikly i vozy pro taxi, pro tajné služby s motorem z Čajky dosahující až 200 km/h, vzniklo i kombi-universal v několika verzích, dále vznikla verze s pohonem všech kol, ta se vyrobila v malé sérii, jeden vůz měl pro volný čas i Brežněv, vášnivý lovec. Do dnešních dob se kromě Brežněvovy terénní Volhy zachovala ještě jedna. Mnoho dílů bylo použito z GAZ-69. V různých opravnách vznikaly také přehlídkové kabriolety, pickupy a furgony. Finská firma Tamro předělávala kombíky v sanitní vozy s vysokou "americkou" nástavbou.

HLAVNÍ STRANA | AVTOEXPORT | AUTOMOBILY | KONTAKTY
GAZ | UAZ | Lada | | Moskvič | ZAZ | ZIL | KAMAZ | MAZ | Ostatní