Komplex sestává ze středního stanoviště se středním anténním stožárem HAC, přijímacím pracovištěm KC, vyhodnocovacím pracovištěm KM, zobrazovacím pracovištěm ZZP-4. Boční stanoviště jsou 2 a jsou vybavena: 2x boční anténní stožár HAB, 2x boční přijímací pracoviště KB.

Stanoviště jsou od sebe vzdáleny asi 30 km. Rozvinutí systému probíhalo na dálkové kabelové ovládání bez větších zásahů obsluhy.

Tamara je určena k průzkumu a zaměření vzdušných i pozemních cílů. Principem činnosti je použití časoměrné hyperbolické metody. Ta spočívá ve změření časového zpoždění signálu dvěma bočními stanovišti. Přijaté signály se pak přenáší na střední pracoviště, kde se potom měří zpoždění signálů z bočních stanovišť oproti signálu zachyceném na středním stanovišti.

Jeden impuls je od cíle přijat na třech přijímacích stanovištích a z časových rozdílů, které vznikají tím, že signál přichází třemi různými cestami podle dané geometrické konfigurace lze určit konkrétní souřadnice cíle.

Tamara může sledovat až 70 cílů, automaticky určovat jejich polohu. Dosah je až 450 km.

Maximální výška stožáru anténní jednotky může být 25 metrů.

Celkem se vyrobilo 23 komplexů. 21 z nich byly předány do různých armád, 2 zbylé se nikdy neprodaly.

Československo mělo 4 komplexy, SSSR 15 komplexů, Omán 1 komplex a NDR 1 komplex.

Po roce 1990 a sjednocení Německa byl komplex Tamara a MiGy-29 i nadále provozovány v Bundeswehru. V roce 2010 byla Tamara v Německu vyřazena a předána do muzea.

V Československu byly Tamary provozovány na kopci Havran a Kříženec. Později byly převedeny jak do české, tak slovenské armády.