Kromě armády postupem času začaly vůz používat geologové, stavitelé, lesníci, geodeti, družstva, spousta dalších institucí, i soukromých osob.

Na podvozku GAZ-69, s karoserií z Pobědy, vznikl unikátní automobil GAZ-72. Z GAZu-69 také vychází malý obojživelník GAZ-46 MAV. Bylo vytvořeno i několik dalších verzí, jako radiovůz, vozidlo chemického průzkumu, sanitní vůz s jedním pacientem na nosítkách, výsadkářská verze a verze využitelná jako tahač kanónu vz.59.

V zimě, když vůz stál, se musel před startem motoru uvést v činnost předehřev. V blatníku pravého předního kola byl prostor pro připojení letovací lampy. Tím se ohřála směs v chladící soustavě a horké plyny ohřívaly olejovou vanu. Při ohřívání suchého motoru se do kotle naleje 5 litrů vody, pára vše ohřeje a poté se již mohl motor nastartovat a bylo možné doplnit vodu do chladiče.

Vůz se vyvážel do 56 zemí světa v různých klimatických variantách. Dokumentaci na výrobu v roce 1957 poslali do Rumunské automobilky ARO.

Ve srovnání s ARO M-461, který měl některé prvky modernější a také silnější motor Ford, byly v zemích kam se vyvážely oba vozy, upřednostňovány pro svou kvalitu GAZy-69.

GAZ-69 sloužil také na dvou severopolárních stanicích.

Vpředu jsou dvě místa, vzadu lze na boční lavice posadit 6 lidí, nebo na podlahu umístit půl tuny nákladu. Levé dveře jsou kvůli rezervnímu kolu užší, než pravé. Štábní verze, která má 4 dveře a 5 míst k sezení má topení i protisluneční clony. Kufr má tato verze naopak malý. Některé vozy byly upravovány, nejčastěji u bezpečnostních složek, na vůz s pevnou plechovou střechou. Topení uvnitř vozu hnalo teplý vzduch od ventilátoru pouze na čelní sklo. Na nohy a na cestující se teplý vzduch dostal jen přes nasávač vzduchu u kapoty.