Automobil má dva systémy topení a velice složitý systém ventilace, japonská klimatizace je umístěna v kufru. Stahování oken je elektrické, vůz má rádio vyšší třídy s kazetovým přehrávačem. Ovládání rádia bylo možné umístit i na pultu zadních pasažérů. Je zde i centrální zamykání a čtyři popelníky. Některé vozy měly radiotelefon, nebo satelitní telefon. Zaoblená boční okna s tónováním do modro-zelené barvy nepropouští UV záření. Zadní sklo a některá boční mají elektrické vyhřívání. Celkem je ve voze 17 elektromotorů různých výkonů. Hlukoizolace byla také na vysoké úrovni, hluk při jízdě nebyl vyšší než 73 dB.

První sériový vůz vyrobili v roce 1976 ve višňové barvě, byl to dárek pro Brežněva. V dalším roce již bylo vyrobeno více vozů. Na svou dobu vypadal automobil moderně, ve stylu amerických limuzín Cadillac Fleetwood a Lincoln Taunkar. Paralelně se do roku 1981 vyráběla ještě stará Čajka GAZ-13.

Po technické stránce se jednalo o velkou modernizaci staré Čajky. Nový model je větší, blíží se limuzínám vyšší třídy značky ZiL. Naopak je také nový vůz nižší, těžiště je také níže, zlepšila se manévrovatelnost ve vysokých rychlostech. 

Automobil je vybaven tříbodovými bezpečnostními pásy, je sedmimístný. Roční výroba byla okolo stovky vozů. Výroba vozu byla velmi složitá a zahrnovala několik sborek a rozborek automobilu. Každý vyrobený automobil prošel kontrolou specialistů a byl testován na 100 km.

Od roku 1985 má vůz nové označení a nové některé díly, jako sedačky z automobilu GAZ-3102, modernizován byl systém chlazení.

Na konci 80. let probíhal pokus o modernizaci, během které byla zlepšena výbava interiéru, byl zlepšen i motor, který dostal další řadu svíček a počet ventilů se zvýšil na 32. Maximální výkon se nyní z 220 koní dostal až na 485, maximální rychlost s tímto třítunovým vozem již byla 220 km/h místo původních 175 km/h. Do výroby se však kvůli ukončení výroby Čajek, tato modifikace nedostala.

Kromě základního modelu se vyráběl i přehlídkový faeton v celkovém počtu 15 automobilů. V továrně RAF v Lotyšsku vyráběli ze sedanů sanitní automobily s karoserií kombi.

Ukončení výroby přikázal sám Gorbačov, v rámci boje s privilegii. Poslední vůz byl vyroben 24. prosince 1988, z továrny odjel v lednu. Následně byla veškerá výrobní dokumentace a zařízení k výrobě zničeny, dokonce i ty k výrobě modelů v malém měřítku 1:43.

V polovině 90. let se uvažovalo o obnově výroby, ale nenašla se téměř žádná dokumentace. V roce 2008 dostal vůz status kulturního a technického dědictví SSSR.